Zdarec, na férovku. Tenhle blog je autorský, tudíž opravdu vám nehlásnu a ani nebudu vaše ,,affísko".
S reklamama na Váš blog si trhněte hnátou a rovnou odsud zmizte!!
Mám drsný období tákže bacha, trest Vás nemine....

Ty, co sem zavítali z jiného důvodu, upřímně vítám.

Komentáře ať plusové či mínusové - vítány.

Každodenní běhání

4. listopadu 2013 v 0:08 | Cata |  Spisovatelské záchvaty
Ciao!
Kousek ... snad líčení či čehosi...

Každý den po škole se vydávám na toulky po okolí mého rodného města. Ačkoliv se zdá, že stále stejná trasa se může omrzet, nikdy neváhám a vždycky mě cesta překvapí.
Seběhnu pět schodů a moje nohy se sotva dotýkají štěrbin v chodníku zarůstající mechem a trávou. Citím jenom vítr pronikající skrz vrstvy oděvu ke kůži, do níž se jeho drobné osténky systematicky zabodávají. Ale to už slunce, které doteď slabě zářilo na mé světlé vlasy a dělalo mi z nich svatozář, přikryly koruny šeptajících stromů. V tmavé zeleni jehličnanů ruším posvátný klid jenom já a zrzečka, co se vydala shánět něco chutného do spižírny.
Zastavím se. Stromy mluví a mluví a já opřená o drsnou kůru stromu téměř rozumím...Jen o kousíček mi uniká správný překlad jehličí, co se sype hojně na zem jako peří z nadýchaného polštáře. Poryvy větru již odletěly zpívat svou píseň do jiného kraje, takže se pokusím popovídat si se stříbrnou linkou vinoucí se mezi zářivou zelení. Zurčí, bublá, přede svou stříbrnou měsíční nit, které se málokdy smí dotknout. Pavouček tvořící téměř stejné vlákno by se mohl pokusit. Ne, má naléhavější starosti. Právě mu v neviditelném smrtelném hedvábí uvízla muška, už se stáhla smyčka. Třeba právě lesknoucí se kapky tekutého stříbra ji mohou zachránit! Kdepak, žádná živá ani mrtvá voda tu není. Je tu však něco víc. Tajemný kousek světa, který jsme kdysi důvěrně znali a teď již upadá v zapomění.
Zaslechla jsem hlasy, raději poběžím dál nabitá silou a energií. Tak volná jako barevný list, co klouže po dechu větrného pána.

P.S. Jestlipak máte podobné místo, kde se cítíte jinak? Vyjímečně? Nezvaně? :)
Arrivederci Cata! :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Em Zet Em Zet | Web | 4. listopadu 2013 v 19:45 | Reagovat

To je krásné zamyšlení, líčení. :) Taky jsem dřív chodila běhat, ale dlouho nevydržím, proto jezdím spíš na kole k nám do lesa -.- Tam se bojím a v krvi mám adrenalin, protože mám strach ze zatoulaných psů a divokých prasat (jo, prostě se toho bojim :D), ale jinak se v lese cítím naprosto kouzelně. :)
V pátek, pokud bude hezký počas, můžu něco v lese vyfotit a udělat z toho článek, nebo o víkendu, aby sis to uměla představit, máme krásný les.

2 Houp Houp | Web | 4. listopadu 2013 v 20:40 | Reagovat

Jak píšeš, že je to stále stejná cesta, která může časem omrzet, tak že i tak tě překvapí. :) Myslím, že když člověk začne více vnímat a otevře oči i srdce, tak najednou jsou i staré cesty najednou něčím nové. Najednou támhle letí pták, támhle leze žížala a člověk cupitá mezi dlažebními kostky a jednou je přeskakuje, jindy se jim vyhýbá každý den může být jiný. :)

3 jacuis jacuis | Web | 5. listopadu 2013 v 17:25 | Reagovat

ó můj bože...kéž bych uměla psát líčení, tak krásně jako ty.. jsem na tomhle blogu poprvé a jsem naprosto okouzlena... Má jedno takové místo...nedaleko chaty, taková malá lavička, u které jsem si hrála už jako malé batole. Vždycky jsme tam sedávali s babičkou, četli si knížky, vyprávěli pohádky a příběhy.Nejraději jsem poslouchala příběhy o babiččině mládí a životě, protože bylo všechno jinak než teď.. máš opravdový talent!

4 Monika Monika | Web | 5. listopadu 2013 v 22:14 | Reagovat

Vau, je to krásně napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama