Zdarec, na férovku. Tenhle blog je autorský, tudíž opravdu vám nehlásnu a ani nebudu vaše ,,affísko".
S reklamama na Váš blog si trhněte hnátou a rovnou odsud zmizte!!
Mám drsný období tákže bacha, trest Vás nemine....

Ty, co sem zavítali z jiného důvodu, upřímně vítám.

Komentáře ať plusové či mínusové - vítány.

Pouštní putování

19. října 2013 v 12:27 | Cata |  Spisovatelské záchvaty
Kdo zažil ve škole nebo jinde, pochopí. Kdo ne, představte si třeba, že to je můj sen :)


Kráčím pouští. Zrníčka lehoučkého jemného oranžového písku mi s tichým zasyčením obemykají kotníky jako drobní hádci, kteří sjíždějí z dun. Ty jsou napravo i nalevo ode mě - obrovské písčité kopce, které se míjí a někde spojují. Ačkoliv nemám vodu, necítím žízeň. Slunce už se chýlí k západu, takže mne nespaluje, ale svými paprsky jen hladí. Poušť je liduprázdná táhnoucí se do nekonečných dálek obzoru. Cítím se velice příjemně. Pokládám jednu nohu před druhou zas a znovu. Cítím, že nemusím spěchat, mám dost času. Nerozhlížím se jen jdu rovně na západ údolíčkem mezi dunami. Nikde nic neroste, žádná oáza v dohledu.

Náhle se v tom posvátném tichu pouště, které neruší nic a nikdo, ozve klidný, tichý hlas. Neohlížím se, moc dobře vím, že tu nikdo být nemůže. Necítím jeho přítomnost. Jak tak jdeš, objeví se před tebou kostka. Kostka v poušti? V MOJÍ poušti? Po bližším zkoumání shledávám, že ten divný hlas má pravdu. Opravdu tu je. Vypadá, jako by ji tu zapomněli Egypťané při stavbě pyramid. Vápenec čistě bíle září. Přistupuji k ní a zvedám ruce. Je vyšší než já, ale oběma rukama se dokážu zachytit ostrých hran. Celá kostka je taková hrubá, neopracovaná s četnými hrbolky a trhlinami. Je čas jít. Zase hlas. Stále stojím u kostky s rukama na horní hraně a přemýšlím, jestli ji můžu přelézt. Pokračujeme dál a dál a dál. Hlas je neodbytný a já ze strachu z nedostatku času rychlým krokem kostku obcházím, abych mohla pokračovat ke slunci bez cíle.

Objevíš schody. Opravdu, přede mnou se z písku vynořují staré zámecké schody. Kamenné docela úzké, rozpraskané. Mezi štěrbinami a prasklinkami roste semenáček břízy. V tu chvíli nemám pocit, že tam zeleň nepatří. Až zpětně si uvědomuji, že je to nemožné. Po krátkém zaváhání se vydávám nahoru, přidržuji se tenkého kovového zábradlí. Schody vypadaly křehce, ale jsou mnohem pevnější než se zdálo. Stoupám výš, ale nevidím kam. Stačí, stačí! Jdi dál. Trochu zklamaně se otočím, že sejdu zpátky, ale já už na písku jsem. Mohu jít tedy bez obav v dál.

Kůň, vidíš koně. Ano, vidím. Krásný, vznešený, černý hřebec s lesklou a jemnou srstí. Jeho tmavé oči hoří temperamentními plamínky. Nestojí klidně. Poklusává přede mnohem, pohazuje dlouhou hřívou, hrabe kopytem v písku...Předvádí se jako tanečník flamenca. Moc ho chci alespoň pohladit, ale on se nenechá. Vždycky ucukne. Zůstanu tedy stát a pozoruji jeho taneček. Jdeme, je čas. V tomto okamžiku se hřebec rozběhne doprava, zastaví se a tázavě se na mě zadívá. Mlčky zavrtím hlavou. Já jdu rovně, je to můj směr. Cítím z něj údiv a zklamání, ale nechá mne jít.

Rozprostře se před tebou zeď. Je tam jednolitá, šedivá, zdálky malá. Táhne se přes celý obzor, kam až oko dohlédne. Jak přicházím blíž, vidím, že je postavena z šedivých kamenů. Vypadá pevně, ale přímo přede mnou je vykouslý průchod. Bez váhání se rukama opřu o kámen a přehoupnu se do zdi. Teď ale zaváhám. Zeď je tu přece z nějakého důvodu, má nás chránit a já to chci porušit. Smím? A proč ne, tady se mi nic nemůže stát. Přehoupnu se ještě jednou a už opět stojím
na hebkém koberci z písku. Bez pokynu jdu dál. Jdi dál. Pozdě, v duchu se zašklebím.

Moře. Nekonečné modré moře přímo přede mnou! Skoro cítím tu sůl ve vzduchu. Celým tělem mi proběhne radost a nadšení. Písčitá pláž semtam pokryta kamínky láká mé nohy k procházce. Nevím ani jak, ale najednou nemám boty a cachtám se na mělčině. Příjemná voda mi s milou pravidelností omývá nohy a smývá z nich únavu. Přemýšlím, jestli se můžu jít na chvíli smočit. Ale asi mám trochu strach, protože moře umí být zrádné. Teď se tváří nevinně a klidně, ale během chvilky se malé vlnky můžou změnit v bouřlivé kolosy. Raději počkám.

Až se na to budeš cítít, tak se vrať k nám a s klidným výdechem otevři oči.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kariol Kariol | Web | 19. října 2013 v 13:50 | Reagovat

Krásné. O pouštním putování slyším poprvé, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. :)

2 Marianne Marianne | Web | 19. října 2013 v 17:26 | Reagovat

[1]: Přesně..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama